Proč je židle židlí a stůl stolem?

clanek - etymologyNábytek všeho druhu využíváme každý den. Stejně tak se součástí naší každodenní aktivní slovní zásoby stala slova „židle“, „křeslo“, „stůl“ nebo „postel“. Člověk o tom většinou nepřemýšlí, ale způsob jakým tato slova vznikla, častokrát není bez zajímavosti. Vždyť, proč se například kusům dřeva sešroubovaným tak, aby se na nich dalo sedět, říká zrovna židle? Odkud se toto pojmenování vzalo, to na první pohled asi nikdo nepozná. Naštěstí existují etymologové, kteří se právě tímto zabývají.

            Samotné slovo nábytek se muselo z něčeho vyvinout. Pochází ze slovesa „nabýti“. Ve staré češtině se jím označoval veškerý majetek, který někdo „nabyl“, a to včetně nářadí, nádobí nebo i dobytka.  Až během 20. století se pojem nábytek postupně ustálil a dnes má ten význam, který všichni známe. Nemalou zásluhu na jeho zachování má i rozmach používání slova byt, které je mu podobné.

            Stran slova židle je situace trochu složitější. Slovníky se shodují, že pochází z latinského slova sedēre, které znamená sedět. Od toho je odvozeno středohornoněmecké sidele jako označení pro sedadlo. Češi ho pak nějakým, jazykovědci nezjištěným, způsobem zkomolili na židli. Původně však označovali tímto slovem různé předměty - například různé truhly s víkem, na kterých se dalo mimo jiné sedět.

            Výraz křeslo ve významu, jenž známe dnes, ještě ve staročeštině neexistoval. Přesto se dnes vyskytuje i v dalších slovanských jazycích: v Polsku se říká krezslo, v Bulharsku kresló, anebo v Litvě kréslas. Jenže třeba v řeči našich nejbližších sousedů, Slováků, kreslo neoznačuje žádný čalouněný nábytek s opěradly, nýbrž vozovou korbu. Už z toho se dá usoudit, že by všechna ta slova mohla mít společný základ ve staroslověnštině. Nejspíše je tomu skutečně tak. Původní slovo mohlo označovat obecně oporu nebo opěradlo. Ze stejného základu vzniklo i polské krzepica, neboli podpěra.

            Na rozdíl od křesla, stůl se v naší slovní zásobě objevuje již dlouho. Stůl měl totiž doma téměř každý, a proto bylo již dávno v minulosti třeba tento nábytek nějak pojmenovat. Ve staré češtině se ještě říkávalo stól. Rozdíl je i v tom, že dříve mohlo jít o kdejakou desku, na kterou se pokládalo nádobí, jídlo a jiné věci, nebo na níž se dokonce sedělo. Není potom divu, že od stejného základu vznikla i slova stolička nebo stolec. Podobný výraz se stejně jako u křesla objevuje i v dalších slovanských jazycích. Ve smyslu stoličky existuje dokonce v angličtině jako odvozené slovíčko stool. Úplný původ lze dohledat v indoevropském slovním kořeni - stel, ze kterého se v celé jazykové rodině odvozují slova, znamenající: státi, postavený, stojící, a tak podobně.

            Podobně, jako u předchozích, si i význam slova postel prošel svým vývojem. Ve staročeštině se výrazem postel obvykle označovalo všechno to, co dnes dáváme až na postel - tedy matraci (resp. slámu), peřiny nebo houně, polštáře a povlečení.  Výrazy lože nebo lůžko se dříve používaly mnohem častěji. Dnes už jsou poněkud zastaralé. Postel patří mezi slova všeslovanská. V některých jazycích, třeba v polštině (posciel), nebo v ukrajinštině (póstelja), se stále uchoval původní význam. Označuje tedy to, čím je lože postláno.

            Názvy všech věcí kolem nás neustále vznikají, mění se nebo zanikají. Někdy si slova zjednodušujeme, někdy zase potřebujeme věci popsat konkrétněji. Většinou to ale trvá celé generace. Nábytek nemůže být výjimkou. Popisujeme ho v běžné konverzaci téměř každý den, a tak se jen těžko uchová v jedné podobě, jako některé jiné výrazy. Kdo ví, jak budeme říkat židlím, křeslům nebo stoličkám, až uběhne pár století?