Historie zpracování kůže

                Naši předci brzy zjistili, že samotná neopracovaná kůže, záhy po stažení křehne a pomalu podléhá zkáze. Různými způsoby se snažili prodloužit její trvanlivost, žvýkáním či dřením o kámen. Až později vzniklo efektivní vydělávání kůží. Nikdo dnes neví přesně kdy, a kde ho vynalezli. První zmínky o vyčiňování kůži najdeme už tisíce let před naším letopočtem ve starověkém Egyptě a asijských zemích. Pravděpodobně nejstarším způsobem činění bylo pomazávání tukem, v kombinaci s vyčiňováním kouřem. V Německu se dodnes říká kožešinám Rauchware (Rauch znamená německy kouř). Velký rozmach koželužského průmyslu započal později v městských státech starověkého Řecka. Tuto práci dělali výhradně otroci. Netěšila se přílišné oblibě, hlavně kvůli nepříjemnému zápachu koželužských dílen.V době antiky se kůže nepoužívala pouze pro výrobu oblečení, ale vznikalo i první čalounění.

                Od starověku až do 19. Století se surová kůže nejčastěji zpracovávala za pomoci tříselných výtažků. Kůže se nejdříve zbavila všech chlupů a dalších přebytečných částí a poté se položila do roztoku třísla a vody, kde se činila alespoň několik měsíců. Tříslo je přípravek z rozdrcené kůry stromů. Kůra obsahuje hodně tříslovin, které dobře váží kolagen obsažený v kůži. Druh použitého třísla také ovlivňoval výslednou barvu usně.

                Je nám znám i původní způsob výroby usní na našem území, tehdy na Velké Moravě. Kůže se zbavovala srsti škrabáním nožem nebo pomocí vápna. Činilo se ve velkých jámách vymazaných jílem. Kůže posypané solí se do ní naskládaly a proložily drcenou dubovou kůrou. Jáma se zalila vodou a přikryla. Po vyjmutí bylo třeba ještě vlhkou useň zpracovathobzou – železným nástrojem tvaru půlměsíce, aby zůstala vláčná a pružná. Moravané hotový výrobek ještě potírali krví pro hnědou a lesklou povrchovou úpravu.

                Další rozvoj koželužského průmyslu nastal v 10. Století. V té době rostl význam jednotlivých řemesel, ale s nimi i moc cechů. Řemeslné cechy ve středověké Evropě se bránily zvyšování výroby, aby udržely stejnou cenu usní. Zakazovaly reklamu, odmítaly nové výrobní postupy, i povolení novým živnostníkům. Až na konci 17. Století vznikají koželužské manufaktury, když státy začínají podporovat větší svobodu výroby.V 2. polovině 19. Století původní tříselné vydělávání kůží postupně nahradil nový způsob, technologie chromočinění. Namísto stromové kůry se používají soli chromu. Výroba za pomoci třísel však zcela nezanikla. Pro některé druhy kůži je vhodnější. A tak se stále používá v některých menších dílnách.

                Už od starověku hraje koželužství velkou roli i v nábytkářském řemesle. Avšak činění kůže je poměrně drahou záležitostí. Navíc, jak bylo řečeno, středověké cechy zabraňovaly jejímu zlevnění. Proto si jen málokdo mohl dovolit tolik usně pro pokrytí nábytku. Kožené sedačky a křesla tak vlastnili především panovníci a šlechta. Až s rozvojem manufakturní výroby si kožený nábytek získával stále větší popularitu. Kůže, ale nikdy neztratila status luxusní komodity. Naopak dnes, kdy je možné ji nahradit levnější náhražkou, se opět získává na významu, jako symbol kvality.