Pohovka v průběhu věků

Od chvíle, kdy si lidé začali stavět prvotní obydlí, snažili si v nich vytvořit co největší pohodlí. To již k lidské povaze patří. A tak vznikal první nábytek, primitivní dřevěné či kamenné lavice a postele. Ale pohovka, bez které si dnes neumíme představit žádný obývací pokoj, začala svůj vývoj mnohem později a ještě dlouho nevypadala tak, jak ji známe dnes.

První kus nábytku, který bychom nazvali pohovkou, neplnil pouze komfortní funkci, ale byl také symbolem moci. Šlo totiž o trůny perských a arabských vládců. Dokonce i u nás používané slovo pro sedačku, tedy "sofa", pochází už ze staré arabštiny. Tyto první pohovky vypadaly obvykle spíše jako otoman bez polstrování, postrádaly opěradlo a mohl na nich sedět pouze jeden člověk. Podobné sedačky si oblíbili i obvatelé starověkého Egypta, kde byl jakýkoliv nábytek luxusem, protože dřevo se muselo dovážet z velkých dálek. Egypťané ale stále patřili k těm, kteří lpěli na honosném zdobení zlatem, které víceméně ustupovalo požadavkům na pohodlí.
Starověcí Řekové a Římané, oproti tomu, byli mnohem většími požitkáři a k dřevěnému nábytku přidávali první polštáře a čalounění. Kdo by neznal scény z filmů o antickém Římě, kde bohatý Říman leží na pohovce a otrokyně mu trhají hroznové víno? Ve stoletích po Kristu se také v antickém světě postupně ustupovalo od prvotních jednoduchých hranatých tvarů a nábytek získával ladnější křivky.

Složitý středověk pak znovu přinesl dobu, kdy se na pohodlí příliš nehledělo, a tak se dokonce i v královských rodinách sedělo přinejlepším na dubových židlích a lavicích zdobených rytinami. Skutečné čalouněné pohovky se znovu objevily až s nástupem baroka v druhé polovině 17. století. V té době byl módní inspirací pro celou Evropu francouzský královský dvůr Ludvíka XIV. a výzdoba jeho zámku ve Versailles. Tehdy se pohovka spolu s dalšími novými luxusními druhy nábytku stala nutností pro sídlo každého panovníka a šlechtice, kteří chtěli jít s dobou. Barokní a rokokové sezení se vyznačovalo bohatým zdobením, řezbami, výraznými křivkami a vyráběny byly z celé škály různých druhů dekorativních dřev.

Nastupující klasicismus se nesl v duchu střízlivého rozumu, uměřenosti a pevného řádu. Design interiéru, stejně jako architektura, ustoupil od okázalých křivek k přímým liniím, hledání a nalézání krásy v jednoduchosti. V praxi to byly geometrické tvary, štíhlé linie a decentní celkový obraz. Znát byla i silná inspirace antikou. Tu lze snadno rozpoznat především v období empíru, ovlivněném tažením Napoleona Bonaparte. Dekorace sedacího nábytku tehdy často tvořily výjevy hlav šelem, zvířecích tlap, egyptských bohů a dalších starověkých motivů.

V první polovině 19. století si velkou oblibu ve střední Evropě získal styl zvaný Biedermeier. Ten vznikl v prostředí nové měšťanské vrstvy, která byla natolik bohatá, aby si mohla užívat luxusu. Jejich bohatství se však stále nedalo srovnávat s aristokraty, proto byl tento styl méně okázalý a poněkud komornější. Biedermeier kladl důraz na útulnost a atmosféru klidné rodinné domácnosti. V takových měšťanských domácnostech obvykle nechyběla ani pohovka, na které už společně sedávali členové rodiny. Na přelomu století pak do vývoje sedaček a nábytku vůbec zasáhla secese s ladnými křivkami, ale pevnou stavbou a bohatou ornamentálností připomínající detailní zdobení známých obrazů Alfonse Muchy.

Na počátku 20. století také pravděpodobně vznikla jedna z nejznámějších pohovek historie, kterou ovšem neproslavil design nebo způsob výroby, ale funkce, k jaké byla využívána. Pohovka, kterou používal Sigmund Freud při vyšetřování svých pacientů, se stala symbolem jeho metody psychoanalýzy. Podoba na jedné straně se vyvyšujícího otomanu se v souvislosti s psychiatrií nesmazatelně vryla i do moderní pop kultury a faktem je, že pohovka může být i uměleckým dílem!

Od konce první světové války se pak objevují moderní nábytkářské styly, které již hojně využívají kůži pro čalounění a vznikají tak první kožené sedačky a křesla podobné těm, které známe dnes. Jednou z velkých inspirací moderního designu byla výtvarná škola Bauhaus založená v roce 1919, jež se snažila obnovit těsný vztah umění a řemeslné výroby. Také začala experimentovat s mnoha novými druhy materiálu, ať už to bylo dřevo, kov, nebo kůže. Ovšem nejvýznačnějším stylem, který symbolizoval krátkou dobu míru a hospodářského růstu mezi světovými válkami, bylo jistě art deco. Tento styl, který se mimochodem dodnes drží mezi nejoblíbenějšími styly vůbec, přinesl i do nábytku kubistické tvary, geometrické vzory a orientaci na vysokou kvalitu materiálu. Nejen proto se stále odráží i v současném designu pohovek i dalšího moderního nábytku. 

Další vývoj se ubíral různými cestami a dnes si lze vybírat pohovky tolika druhů, že nelze jmenovat jen jeden přední styl designu. Sedací souprava urazila v historii dlouhou cestu. Od trůnu pro pár vyvolených až po vybavení každého domu. To však neznamená, že by se stala něčím obyčejnějším. Naopak. Sociální antropologové by nás nejspíše ujistili, že odráží přirozenou lidskou potřebu být ve společnosti svých blízkých a touhu po pohodlí. Designéři by možná vyjádřili názor, že se v interiéru jedná o jeden z nejsnazších způsobů, jak vyjádřit váš vkus. Každopádně se stala postupně oblíbeným nábytkem, na kterém si lidé dali záležet, a dokázal, že jeho funkce není jen okrasná, ale i veskrze praktická. 

A jak to bylo s nábytkem celkově? Článek Historie nábytku nabízí další zajímavé informace o tom, jak žili ti před námi.