Pohovka v průběhu věků

První kus nábytku, který bychom nazvali pohovkou, neplnil pouze komfortní funkci, ale byl také symbolem moci. Šlo totiž o trůny perských a arabských vládců. Dokonce, i u nás používané slovo pro sedačku "sofa," pochází už ze staré arabštiny. Tyto první pohovky vypadali obvykle spíše jako otoman bez polstrování, postrádali opěradlo a mohl na nich sedět pouze jeden člověk. Podobné sedačky si oblíbily i ve starém Egyptě, kde byl jakýkoliv nábytek luxusem, protože dřevo se muselo dovážet z velkých dálek. Egypťané, ale stále více lpěli na honosném zdobení zlatem než na zajištění pohodlí. To požitkářští starověcí Řekové a Římané už k dřevěnému nábytku přidali první polštáře a čalounění. Kdo by neznal scény z filmů o antickém Římě, kde bohatý Říman leží na pohovce a otrokyně mu trhají hroznové víno. Ve stoletích po Kristu se také v antickém světě postupně ustupovalo od jednoduchých hranatých tvarů a nábytek získával ladnější křivky.

Ve středověku se na pohodlí příliš nehledělo, a tak se dokonce i v královských rodinách sedělo při nejlepším na dubových židlích a lavicích zdobených rytinami. Skutečné čalouněné pohovky se objevily až s nástupem baroka v druhé polovině 17. století. V té době byl módní inspirací pro celou Evropu francouzský královský dvůr Ludvíka XIV a výzdoba jeho zámku ve Versailles. Tehdy se pohovka spolu s dalšími novými luxusními druhy nábytku stala nutností pro sídlo každého panovníka a šlechtice, který chtěl jít s dobou. Barokní a rokokové sedačky se vyznačovaly bohatým zdobením, řezbami, výraznými křivkami a vyráběly se z celé škály různých druhů dekorativních dřev.

 

Nastupující klasicismus se nesl v duchu střízlivého rozumu, uměřenosti a pevného řádu. Design interiéru stejně jako architektura ustoupil od okázalých křivek k přímým štíhlým liniím. Byla znát i silná inspirace antikou. To se dalo snadno poznat hlavně v období empíru, ovlivněném tažením Napoleona Bonaparte. Dekorace sedaček tehdy tvořily hlavy šelem, zvířecí tlapy, egyptští bohové a další starověké motivy.

 

V první polovině 19. století si získal velkou oblibu ve střední Evropě styl zvaný biedermeier. Ten vznikl v prostředí nové měšťanské vrstvy, která byla dost bohatá, aby si mohla užívat luxusu. Jejich bohatství se však stále nedalo srovnávat s aristokraty, proto byl tento styl méně okázalý a komornější. Biedermeier kladl důraz na útulnost a atmosféru klidné rodinné domácnosti. V takových měšťanských domácnostech, obvykle nechyběla ani pohovka, na které už společně sedávali členové rodiny. Na přelomu století pak do vývoje sedaček a nábytku vůbec zasáhla secese s ladnými křivkami, ale pevnou stavbou a bohatou ornamentálností, připomínající detailní zdobení obrazů Alfonse Muchy.

 

Na počátku 20. století také pravděpodobně vznikla jedna z nejznámějších pohovek historie, kterou ovšem neproslavil design, či způsob výroby, ale funkce, k jaké byla využívána. Pohovka, kterou používal Sigmund Freud při vyšetřování svých pacientů, se stala symbolem jeho metody psychoanalýzy. Podoba na jedné straně se vyvyšujícího otomanu se v souvislosti s psychiatrií nesmazatelně vryla i do moderní pop kultury.

 

Od konce první světové války se objevují moderní nábytkářské styly, které už hojně využívají kůži pro čalounění a vznikají tak první kožené sedačky a křesla podobné těm které známe dnes. Jednou z velkých inspirací moderního designu byla výtvarná škola Bauhaus založená v roce 1919, která se snažila obnovit těsný vztah umění a řemeslné výroby. Také začala experimentovat s mnoha novými druhy materiálu, ať už to bylo dřevo, kov, nebo kůže. Ovšem nejvýznačnějším stylem, který symbolizoval krátkou dobu míru a hospodářského růstu mezi světovými válkami, bylo jistě art deco. To přineslo do nábytku kubistické tvary, geometrické vzory a orientaci na vysokou kvalitu materiálu. Nejen v tom se stále odráží i v současném designu pohovek.

 

Další vývoj se ubíral různými cestami a dnes si lze vybírat Sedačky tolika druhů, že nelze jmenovat jen jeden přední styl designu. Pohovka urazila v historii dlouhou cestu, od trůnu pro pár vyvolených až po vybavení téměř každého domu. To však neznamená, že by se stala něčím obyčejnějším, ale naopak, že se stala postupně oblíbeným nábytkem, na kterém si lidé dali záležet, a dokázal, že jeho funkce není jen okrasná ale i praktická.