„Rekonstruovat historické stavby vyžaduje maximální pokoru, nikoliv ego.

Atelier Domus, který jste založil již v roce 1998, se věnuje obnově a rekonstrukcím historických staveb a památkových objektů. Jak se člověk dostane k takto úzké specializaci?

Asi vás překvapím. Spousta mých kolegů se vyprofiluje časem, jaksi přirozeně. Já jsem ale měl to štěstí, jak se říká, hned od stolu. Nebo vlastně, od rýsovacího prkna. Studium architektury je z velké části o projektech a po revoluci se u nás na fakultě objevila spousta zajímavých lidí z praxe - oproti původní garnituře. S mým spolužákem jsme toho využili a tenkrát jsme přihlásili na projekt k jeho otci do ateliéru. Vlastně jsem tam tak nějak do konce školy zůstal.

^{Ing. arch. Miroslav Tupý}

To vypadá jako ideální start kariéry. A ano, je spíše výjimka, když jsou hned první kroky ty správné.

Jak říkáte. Byla to krásná doba, na kterou rád vzpomínám. Po škole jsem tam dokonce pár let zůstal zaměstnaný. Pak jsem se vrátil z Českého Krumlova do Budějovic a založil jsem svůj ateliér. Nejdříve to byla spíše one-man-show, která se postupně rozrostla. Jak jste zmínila, je to úzká specializace, která se mi zalíbila natolik, že jsem u ní zůstal vlastně po celý život.

Co je tedy vlastně pro toto odvětví charakteristické?

Zajímavé je, že téměř každého ihned napadne spousta omezení. Tyto práce, u kterých jde především o zachování historické hodnoty, však dnes vykonává spousta firem, které ani nějakou speciální licenci nemají. Nejvýraznějším rysem je tedy spíše velmi intenzivní spolupráce s různými úřady, hlavně s památkáři. V mé profesi s nimi spolupracujete tolik a tak často, že se z vás mohou stát i dobří přátelé.

Nebo nepřátelé?

Chápu, co tím myslíte. Pod pojmem památkáři se skrývají zaměstnanci Národního památkového ústavu, ale také ti, kteří pracují pro městské úřady nebo magistráty. To jsou lidé, kteří svými stanovisky posuzují předložené návrhy. Víte, jako všude je to o konkrétních jednotlivcích a často i o tom, zda je konkrétní objekt nějak politicky angažovaný nebo zajímavý. Asi si již mohu dovolit říci, že někdy je to kooperace a synergie, někdy je to nedobytná byrokratická hradba.

Moc by mě zajímal nějaký konkrétní příklad.

Jasně. Představte si, že zde máme nějaký dům, jehož prvky, třebas římsy, nesou nezpochybnitelnou historickou hodnotu. A někdo vám řekne, že vámi navržená obnova není možná, protože ve 13. století se zkrátka takový materiál nepoužíval. Vzniká pak značný rozkol mezi investorem, který pak musí co dva roky neefektivní opravu římsy financovat. Na druhou stranu, naprosto chápu, že úředníci dozorují proto, aby se někdo nerozhodl historický objekt renovovat nějakým zběsilým způsobem.

Autenticita je tedy hlavním cílem, ke kterému je nutné mířit?

V zásadě ano. Ale je skvělé, když se k tomu přidá i špetka pověstného selského rozumu. Nemůžeme být zcela imunní vůči pokroku a změnám a chtít, jak já říkám, svítit všude loučemi.

Vypadá to, že se musíte utkat se spoustou profesních výzev, je to tak?

Ano. Zámek nebo památkově chráněná budova není novostavba. Můj klient tedy není člověk, který by se za mnou vydal a řekl „Dobrý den, Mirku, já bych chtěl novou chalupu.“ A od toho se vše odvíjí. Zmíněná součinnost s úřady je krokem prvním, druhým je pak technologický postup. Ten vyžaduje široké know-how, ale i kreativní uvažování nad rámec, citlivé zahrnutí inovativních materiálů, zkoušení a především velkou odpovědnost. Jsou objekty, na kterých si nemůžete jen tak zkusit, co to udělá.

To je jasné. Můžete jmenovat nějaké konkrétní stavby, kterým se Atelier Domus věnoval?

Například zámek Hluboká nad Vltavou, jehož postupná rekonstrukce trvala osm let, překrásný zámeček Kratochvíle, zámek v Českém Krumlově, nebo zámek Bečov nad Teplou.

^{Zámek Kratochvíle v jižních Čechách}

To je působivé portfolio.

Ano. Když pracujete s památkou, která stojí stovky let a není možné ji v jistém smyslu „zopakovat“, chce to bez nadsázky spoustu respektu a osobní pokory. Snažil jsem se vždy se spřátelit s historií, nikoliv objekt „vykuchat“. Přistupujete nejen k objektu, ale i k jeho historii a historii celkově. Naši práci si lidé často představují jako defilé starých trámů a pavučin. Ty jsou součástí, ale je to třeba i zmírnění těch méně šťastných období naší historie, která se promítla i do architektury.

Máte na mysli komunistickou minulost? Ihned mě napadají obchodní domy Prior na historických náměstích měst.

Přesně tak, a nejen to. Likvidaci pozůstatků této éry jsme měli na starost právě na zámku v Českém Krumlově, kde jsme měli za cíl obnovit původní mincovnu, později Schwarzenberskou kancelář. V té v mezičase velmi necitlivým způsobem vzniklo několik městských bytů – příčky, dlaždičky, děs. Dnes, po renovaci, byste nepoznala, co se tam událo. Není to ale jen komunistická éra, byť ta se na historických objektech podepsala rozhodně. Je to třeba i bourání historických bran měst, aby se do nich dostaly současné širší automobily. Dochované, původní brány města, jsou dnes jen v Třeboni a možná pár dalších městech.

To jsem netušila. To je opravdové pronikání do minulosti a jejích příběhů. Musí to být někdy naplněné nostalgickým smutkem. Co nějaké příjemné okamžiky, kdy jste byl hrdý na to, co děláte?

Těch je taky mnoho. Zůstanu příběhem v Českém Krumlově. Před pár lety jsme dostali na starost renovaci takového nenápadného objektu, jmenuje se Fotoateliér Seidel. Sídlilo zde několik generací fotografů nesoucí toto příjmení a pan Josef Seidel (*1859 - †1935, pozn. redaktorky) má dodnes významný podíl na dobové dokumentaci. Pořídil statisíce fotografií krajiny, šumavských vesnic, které už dnes neexistují, ale i průmyslu, architektury, lidí…

^{Fotoateliér Seidel, Český Krumlov}

To zní až neskutečně. Někdo by tam možná mohl nalézt i fotografie svých předků.

Přesně tak! Archiv je dnes digitalizován a dostupný on-line. To jsou momenty, kdy vám až běhá mráz po zádech. Josef Seidel mimochodem pořídil i slavně neslavnou fotografii Adolfa Hitlera, když přijel do Českého Krumlova. A já jsem byl v tomto ateliéru focen na maturitní tablo.

Už se zbývá snad jen zeptat, jestli jste někdy našel zakopaný poklad!

Poklad ne, ale vlastně – jak se to vezme. Jednou můj kolega z Národního památkového ústavu objevil ve zdi kláštera ve Zlaté Koruně skulinku, která se po odkrytí ukázala být původní toaletou opata, o které nikdo nevěděl. Roztloukl stěnu a našel ji, se vším všudy. Ještě zajímavější je pak příběh o nalezení relikviáře svatého Maura. Ne, že bych jej nalezl já, ale je umístěn v Bečově nad Teplou, kde v současnosti také vykonáváme nějaké práce. Je pro mě ohromně zajímavé být na krok od významných kulturních památek.

Ano, vybavuji si ho. Moje příbuzná mi vyprávěla, že se svého času jednalo o ostře sledovanou detektivku.

Přesně tak. Na základě příběhu vznikl i celovečerní film. Vracím se k tomu, že svou práci mám rád proto, že se člověk těchto silných příběhů může dotknout, a to doslova.

To je perfektní. A pokud byste se mohl pustit do renovace kteréhokoliv objektu na světě, zcela bez omezení, který byste si vybral?

Vilu Tugendhat, tedy v případě, že by ještě nebyla renovována. Jako pro většinu architektů, i pro mě je to fascinující stavba. Ale ptáte-li se dál, možná bych si vybral jednu z překrásných staveb, jaké jsou v Toskánsku.

Zvolil byste si s dnešními zkušenostmi stejnou profesi?

Ano. Jak jsem řekl, mám ji rád. Můj tatínek byl projektant, maminka pracovala ve stavební firmě a můj vzdálený strýc byl akademický malíř. Já jsem ho sledoval, jak maluje na zahradě kvetoucí fazole, doma se vedly hovory o stavebnictví. Vlastně jsem tak nějak vyrůstal mezi počítáním, rýsováním a uměním a svým způsobem se tyto rodinné příběhy otiskly do toho, kdo jsem. Ostatnš, vždy jsem byl hračička. A to mi zůstalo.

A jaká je nejoblíbenější část celého procesu?

Výborná otázka! Naše zakázky mají několik poměrně dlouhých fází. Od výběrového řízení, přes diskuzi nad tím, jak to tedy vlastně bude po stránce projektové a finanční, po náročné mapování a realizaci, která může trvat až několik let. Přemýšlím, co mám z toho nejraději. Když řeknu, že je to předání projektu, zní to cynicky. Ale je v tom samozřejmě zahrnuto to, že má člověk radost z toho, když vznikne něco nového, krásného.

^{Státní zámek Hluboká nad Vltavou}

Carelli je interiérové studio. Co vy a interiéry?

Nenavrhuji je, maximálně pro sebe. Ale to víte, určitá „nemoc z povolání“ zde samozřejmě je. Prostory asi vnímám trochu jinak - hledám estetiku, toužím po světle a vzdušnosti, nemám rád nápor na smysly.

Takže hodnotíte místa, ve kterých se nacházíte?

A víte, že to zase ne? Já jsem mírumilovný člověk a netrápí mě, jak kdo co udělal. Osobně si třeba povšimnu prostor, které jsou zbytečně „zabedněny“ nábytkem, ale netrpím. Neobtěžuje mě to.  

Co byste si nikdy nedal domů?

Celoplošný koberec. A nikdy bych si do vitríny nevystavil porcelánový servis. Jsem minimalista.

Rozumím. To možná souvisí i se zatížením předchozích generací, že? Uzavřete prosím náš milý rozhovor tím, že mi povíte, čím naplňujete svůj volný čas, když nepracujete?

Pracuji hodně, ale poslední dobou se snažím vytvořit protiváhu opravdovou relaxací. To znamená občas si cíleně vytvořit prostor pro nicnedělání. Mám rád sport, jsem velkým fanouškem pražské Sparty a mám rád přírodu. Jako protiváhu si rád pustím film, čtu si nenáročné čtení a miluji cestování.

Děkujeme za rozhovor i za poskytnutí souhlasu s použitím fotografií z osobního archivu.

Jak se pečuje o staré stavby jste již zjistili. Zajímá vás rozhovor z trochu jiného soudku? Přečtěte si, jak se k současné architektuře staví Ing. arch. Slava Filipenka.