Offcanvas top

Sezení a nonverbální komunikace

Každý, kdo se zabývá komunikací, vám potvrdí, že ta nonverbální často říká více, než mluvené slovo. Člověk dokáže svá gesta sice ovládat, ale častěji je používá zcela nepromyšleně. Naše mimika nebo pohyby na nás prozrazují často víc, než bychom sami chtěli. Do tohoto způsobu komunikace patří mnoho projevů, včetně stylu sezení. Lze mnohé vypozorovat už z toho, kde člověk sedí, v jaké pozici, nebo ke komu je přitom otočen.

                První věc, kterou řešíme, je, kam si vlastně sednout.  Nepřemýšlíme nad tím obvykle vědomě, avšak existují jistá společenská pravidla, která ovlivňují pravděpodobnost toho, kam se posadíme: Pokud jsme v dobře známém prostředí, víme, které místo je to nejpohodlnější, případně ke komu chceme být nejblíže. Jiná situace nastává, pokud se dostáváme na neprozkoumané území, například na přednášce nebo při schůzi s cizími lidmi. Při usazení mezi posluchači obvykle platí, že se člověk snaží udržet si své soukromí, ale zároveň se nechce příliš stranit. Například pokud je na konferenci v jedné řadě obsazeno pouze poslední místo, druhý příchozí si obvykle nesedne na druhý konec ani blízko prvního, ale někam doprostřed.

                Člověk si už od pravěku stále zachovává jistý smysl pro bezpečnost. Nevědomky se lidé často rozhodnou posadit tak, aby se cítili bezpečněji. Proto tem, kdo se raději usadí v místnosti dozadu, chce mít vědomě či podvědomě přehled o celém prostoru. Na základě tohoto pudu lze také odhadnout, jak se nejpohodlněji cítí host v cizím domě. Je třeba mu dopřát osobní prostor, nad kterým bude mít kontrolu. Bude raději, pokud ho usadíte čelem ke dveřím a zády k pevné zdi. Aby se cítil jako doma, bývá dobré také schovat některé nebezpečně vyhlížející prvky. Tím může být třeba i váš hlídací pes.

                Způsob usazení je také jedním z klíčových nonverbálních prostředků komunikace při obchodních jednáních, či při pohovoru. Při schůzi s kolegou nebo klientem je třeba dbát na to, v jaké pozici k němu sedíme. Pokud sedíme naproti sobě a dělí nás široký stůl, bývá to vnímáno jako pozice kompetitivní, kdy každá strana argumentuje proti té druhé. Pokud chceme druhého o něčem přesvědčit, bývá lepší sednout si k němu blíže a stranou do pravého úhlu, spíše než na opačnou stranu stolu. Ovšem pozice přímo vedle druhé osoby, kdy jsou oba otočeni stejným směrem, je pro profesní schůzku až příliš důvěrná. Avšak hodí se, pokud oba dva spolupracují na jednom projektu, ale neargumentují proti sobě.

                Pokud se sejde více lidí, hraje určitou roli i tvar stolu. Klasicky se při jednání používá stůl tvaru obdélníku, u kterého v čelech sedí pouze dva lidé a ostatní se usadí po stranách. Tento typ není úplně ideální pro celkovou kooperaci. Proto je třeba, aby v čele seděl někdo nadřazený, kdo schůzi povede a ke komu se vše směřuje. Pak rozsazení odráží přirozeně již nastolenou hierarchii. Jinou možností může být kulatý stůl. Jistě si vzpomenete na pověstný stůl krále Artuše. U něj si podle jeho symboliky jsou všichni rovni. Avšak tahle myšlenka úplně nefunguje. Při vzájemné spolupráci může být kulatý stůl pohodlnější, ale hierarchie zůstává podobná. U stolu totiž sedí také král Artuš, nebo někdo nadřízený. Král je nejvýše postavený, ať sedí v čele stolu nebo ne. Ti sedící po jeho boku jsou pak vnímáni jako druzí nejdůležitější, ti další jako třetí, a tak to pokračuje dále kolem celého stolu.

clanek - sezeni a komunikace

                Naše místo k sezení o nás často říká více než my sami, podobně náš vzhled nebo gesta. Každý se učil, že nonverbální komunikace na nás prozrazuje mnohé, a proto bychom si na ni měli dávat pozor. To platí nejen při veřejných projevech. Ať už totiž sedíte v sebepohodlnějším koženém křesle, nemusíte se cítit nebo působit klidně. Záleží na vašich schopnostech a tom, jak se přizpůsobíte situaci.